Jaroslav Seifert - Zpovědnice
(ze sbírky Ruce Venušiny)
Vyprahlá lastura,
již vyplil čas
pod naše kolena,
nechť duníc, šeptá zas
květům i vichřici,
když se k ní přiblíží,
co kdysi slyšela,
co padlo do mříží.
Hřích, vzdechy, stesk
úst, která potichu
šeptají ochotná
a jsou zas bez hříchu,
však hřeší poznovu
a vše se navrací
v tom kruhu bez konce
a bez variací.
V cudnosti skryta ctnost
a hřích je v opaku,
jdou dívky sváteční
jsou plny rozpaků,
na sny své žalují
ruměné ve tváři,
když marně chladily
svá čela v polštáři.
I paní nevěrná
tu lkajíc, vypoví
o hříchu krásy své
a myslí na nový.
Muž její nevěrný
přizná tu doslova
svá hříšná toužení
a myslí na nová.
Dnes zasnění tu jdou
milenci nesmělí.
Mnich ve svých opáncích
jde tudy do cely,
jak by jich neviděl
pohroužen v modlitby,
až přejde kolem nich,
hoch dívku políbí.
Jak s věže spadlý zvon
žebrák u blízkých vrat
pod vyschlou kropenkou
si sedl a chce spát,
zatím co vlaštovka
staví si křehký dům
a bláto lidských cest
nosí zas k nebesům.
